Pracovní právo a změna času

25. března došlo ke změně času ze standardního středoevropského na letní středoevropský čas. Ke změně času u nás dochází dvakrát ročně (vždy poslední říjnovou a poslední březnovou neděli), a to na základě zákona č. 54/1946 Sb., o letním čase. Konkrétní termíny přechodu na letní čas stanoví na základě zákonného zmocnění svým nařízením vláda, aktuální nařízení vlády č. 363/2016 Sb., o zavedení letního času v letech 2017 až 2021 tak stanoví termíny posunu času pro aktuální "pětiletku".

Historicky se používání letního času objevilo v souvislosti s válečnými obdobími, kdy se v rámci úspor jevilo jako nezbytné také efektivněji využít denní světlo; ostatně úspora energie byla jedním ze základních argumentů pro zavedení letního času i později. Poprvé se tedy letní čas na našem území používal za první světové války v letech 1916-1918, podruhé pak za protektorátu v době druhé světové války, a to od roku 1940 (do roku 1942 dokonce nepřetržitě). Posléze přetrval i v prvních poválečných letech, než byl v roce 1949 zase zrušen. Pravidelně pak začal být letní čas na našem území využíván od roku 1979, od roku 1996 potom funguje v současném rozsahu (březen-říjen), je tedy používán po většinu kalendářního roku.
Středoevropský čas používaný po zbytek roku (říjen-březen) je někdy nesprávně označován jako zimní čas. Zimním časem se však rozumí časový posun opačným směrem, který byl u nás použit jen jednou, a to na přelomu let 1946 a 1947 (od prosince do února), v dalších letech již aplikován nebyl.
Změna času (posun z 2:00 na 3:00 v březnu a z 3:00 na 2:00 v říjnu) má přímé dopady i do oblasti pracovního práva. Zde ovlivňuje zaměstnance, jejichž směna připadne na dobu změny času, což upravuje § 3 výše zmíněného nařízení vlády:

Vliv zavedení letního času na stanovenou týdenní pracovní dobu 

(1) Stanovená týdenní pracovní doba u zaměstnanců, kterým počátek letního času v letech 2017 až 2021 připadne do jejich směny, pokud se tato směna v důsledku zavedení letního času zkrátí, bude v příslušném týdnu o jednu hodinu kratší.

(2) Stanovená týdenní pracovní doba u zaměstnanců, kterým konec letního času v letech 2017 až 2021 připadne do jejich směny, pokud se tato směna v důsledku ukončení letního času prodlouží, bude v příslušném týdnu o jednu hodinu delší.

Z toho vyplývá, že zaměstnanci, kteří pracují v noc, kdy začíná letní čas, jsou "zvýhodněni", že jejich stanovená pracovní doba pro daný týden je o jednu hodinu kratší. Hodinu, o kterou zaměstnanec odpracuje v důsledku posunu času méně, tedy není povinen si nijak napracovávat jindy, jeho směna tak skončí v obvyklý čas podle aktuálně platného času. Zaměstnanec, který má noční směnu od 22:00 do 6:00, tak odpracuje místo obyklých 8 hodin pouze 7 hodin.
Naopak, pokud zaměstnanec pracuje v okamžik počátku standardního času, je "znevýhodněn" tím, že jeho stanovená pracovní doba pro daný týden je o jednu hodinu delší. Tím, že se podle nařízení vlády prodlužuje rozsah stanovené pracovní doby (a nikoli jen délka konkrétní směny), nejedná se o práci přesčas, ale o práci v rámci stanovené pracovní doby. Zaměstnanec tak daný týden odpracuje 41 hodin (resp. 38,5 či 39,75, protože práce v noci ze soboty na neděli bude obvyklá typicky pro směnné provozy).
Zajímavostí je, že v době zavedení letního času v 70. letech se uvažovalo o tom, že by současně se zavedením letního času došlo také k posunu noční doby v letním období (7:00-23:00) a počátku školního vyučování (9:00), čímž by byl efekt letního času víceméně negován a neměl by vliv na denní režim a pracovní dobu. Ve směnných režimech by při takovém řešení směny běžěly celoročně ve stejné délce (8 nebo 12 hodin), akorát by posunem času došlo k posunu času jejich začátku a konce.
V posledních letech se čím dál častěji objevují debaty o smyslu a výhodách či nevýhodách zavádění letního času. Z pohledu pracovního práva asi většina z těchto argumentů nebude až tak podstatná, byť nemocnost a nevyspalost zaměstnanců zpsůobená časovými posuny nepochybně má dopady v pracovním procesu.
Pracovní doba, v níž zaměstnanec vykonává práci pro zaměstnavatele, nepochybně potřebuje časové limity, které musí být pevné; pro společnost založenou především na práci v průmyslu a ve službách je více vyhovující stálá pracovní doba. To však neodpovídá tradičnímu biorytmu člověka, který je přizpůsoben spíše klasické zemědělské práci, jejímiž přirozenými hranicemi jsou východ a západ slunce. Současně je však taková práce během dne proměnlivá a její rytmus a tempo adekvátní schopnostem lidského organismu. Přenesení tohoto pracovního režimu do továren či manufaktur se ukázalo jako nevhodné z pohledu ochrany jejich zdraví. V této souvislosti se také objevily první sociální boje za práva námezdních pracovníků.
V tomto směru lze letní čas vnímat jako určitý pokus o přiblížení rytmu závislé práce vykonávané celoročně ve stejném čase k slunečnímu dni, neboť letní čas umožňuje lepší využití denního světla zaměstnancům s pevnou pracovní dobou (typicky ve směnném režimu), kteří si nemohou sami volit začátky a konce směn. Naopak z pohledu pružné pracovní doby se posun času jeví jako bezvýznamný, neboť hodinový časový posun si může zaměstnanec zorganizovat sám dle svých potřeb.